Slanské vrchy. Věděl jsem o nich už dlouho. Jejich severojižní hradba, oddělující východ od Východu, je při cestách na Východ, i nazpět, nepřehlédnutelná. Vždy jsem si při pohledu z oken vlaků na tmavou zeleň bučin snil: „Jednou…“ Ten správný čas nastal s posledním podzimem. Vydal jsem se na pouť po mohutném hřebenu se zastávkou v krajském městě Prešov
http://preza.rajce.idnes.cz/2014_10_04_Presov_centrum_mesta_po_desti_Slovensko. Ano, na pouť, žádný sportovní podnik. Po celou dobu jsem myslel na to, že pouť je obrazem života - život je pouť. Dlouhé fádní úseky asfaltových silnic, na kterých se nic neděje, byť něco očekávám. Jedni jsou rychlí, druzí pomalejší. Rozbité asfaltky a hrbolaté panelovky lesy, poli a loukami, na nichž se toho vlastně také moc neděje. Na konci čeká uvědomění, jak právě tyto úseky rychle uplynuly. Po jiných cestách a stezkách se pachtím nahoru na horu, kde je v lepším(?) případě pylon k čísi slávě, abych dříve nebo později směřoval dolů, často bolestivě. Mezi tím skalnaté hřebínky, které je potřeba vybalancovat, někdy se štěstím, někdy s něčí pomocí. Pak jsou tu i rozbahněné úvozy a cesty, po kterých se ani nedá důstojně jít. Ale za to na nich někdo dobře vydělává a možná při tom tvrdí, že i pro moje dobro. Jít s ním tím marasmem nebo se snažit držet stranou na schůdnějším kraji, obejit takovou cestu a nebo se odvrátit a jít jinudy? A jak řešit cestu nemilosrdně přerušenou vystavěným plotem? Ne podél, ale napříč! Vrátit se - vzdát to, obcházet a vyhýbat se, přelézt a být nekompromisní, stříhat a jít do boje? Dobrá rada dobrá…
Nadějí jsou ze snů do zhmotněné reality vstoupivší krásné podzimní louky, lesní cesty i tajemné pěšiny pod věčnými velikány - kopci, skalami, stromy… Plnit si sny je nejvíc, děkuji vám, Slanské vrchy!
Snad jako vysvětlení, proč zde můžete shlédnout tak nečekaně velké množství fotografií cest z cest, dostačující! Jo… a ku slovenčine mám veľmi vrúcny vzťah!
Komentáře